SEFO Olomouc

Inspirace - SEFO OLOMOUC
studie2009
autoři Jan Šépka
spolupráceVáclav Derner, Jan Bárta, Marek Fischer

Řešení proluky v sousedství Muzea umění a v bezprostřední návaznosti na dominantu kostela Panny Marie Sněžné, je nesnadným úkolem. Jedná se o nejužší místo ve středu historické části Olomouce, které v sobě snoubí dva světy. Na jedné straně je to drobné měřítko středověké parcelace, na straně druhé zde začíná velké měřítko paláců, církevních a vojenských objektů Předhradí. Napětí z různých velikostí vyvolává řadu otázek: Jak se postavit k tomuto místu, které bylo zastavěno pěti samostatnými domy? Zopakovat situaci před stržením historických objektů v roce 1969 nebo vstoupit razantněji do tohoto prostředí a navázat naopak na reprezentační stavby. Koncepce se nakonec pokouší propojit inspiraci z obou měřítek, z obou protikladných světů. Drobnější velikost se uplatňuje respektováním všech pěti parcel. Opakováním stejné výšky říms i střech u jednotlivých domů se řada sceluje a vzniká tak dojem jednoho areálu, který navazuje na přilehlý objekt Muzea umění, tedy na velké měřítko. Rozčlenění nového muzea do jednotlivých objektů není formálním aktem, jenž by pouze předstíral kulisu pěti staveb, ale díky nutnému oddělení jednotlivých funkcí muzea se forma rozdělení nabízela automaticky. Rozdílná délka jednotlivých domů reaguje na různou velikost požadovaných funkcí. Ustoupením jednoho z objektů z řady domů důsledně sledujících původní uliční čáru do pozadí, vznikne nástupní piazzeta, která je nezbytná pro možnost vytvoření důstojného vstupu ve stísněných podmínkách nejužšího místa historického jádra. Velmi důležitým aspektem projektu je horní osvětlení sálů. Díky odříznutí vrchní části valbových střech se do vnitřních útrob každého objektu dostává přirozené denní světlo. Zvláště v prostoru knihovny je zřejmá inspirace podobně laděnými sály ať již z nerealizovaných vizí francouzských revolučních klasicistů, jako byl Boullèe a Ledoux nebo realizovanými knihovními prostorami z 18. a 19. století. I v případech, kdy je do jednotlivého objektu vkládáno patro, je přesto v nižším podlaží zajištěno denní osvětlení. Tento trik je uskutečněn vložením menšího domu, kolem kterého může světlo obtékat. Ve dvou případech se tak objevuje téma „domu v domě“, kde jsou zajištěny vhodné podmínky k vystavování na stěnách, a přitom v obou podlažích získáváme vrchní světlo. Veškeré sociální a technické zázemí, ale i schodiště a výtah je umístěno do dutých obvodových stěn domů. Podstatnou součástí celkového konceptu je materiálové řešení, které je stejně jako i konstrukce pojednáno z pohledového betonu, který je světle probarven. Beton díky tomu získává charakter podobající se umělému kameni. Tato úprava by měla konvenovat s fasádou Muzea umění, jež má fasádu z obdobně barevného umělého kamene.